Vladimír Vokolek je obvykle počítán ke spirituálním básníkům. Jeho život a dílo se však děly spíše „v samotách“ než „v řadě“. Spirituální básníci na rozdíl od většiny ostatních vnímali nástup komunismu k moci jako národní a etickou katastrofu, viz Zahradníčkovo Znamení moci. I mezi nimi však byl Vladimír Vokolek jediný, kdo se ve svých poémách (Únor; Rekviem za Jana Masaryka;Kašpar Hauser) s původním souhrnným názvem Hic iacet inspiroval přímo únorovým pučem a následnými likvidacemi nepohodlných osobností – konkrétně Jana Masaryka a arcibiskupa Josefa Berana. Kašpar Hauser, hrdina německé legendy, muž bez minulosti a bez budoucnosti, je pak metaforou pro onu odosobněnou přítomnost „anekdotického, anonymního lidu“.